Komár

 

Blog


view:  full / summary

Od studentu jsem cekal vetsi terno

Posted on December 9, 2014 at 1:40 PM Comments comments (0)

Tomáš Kleslo: Od studentů jsem čekal větší terno.

Tomáš Kleslo patří k nováčkům učitelského sboru, své zkušenosti už ale posbíral na orlovské střední škole. Naše gymnázium absolvoval před časem jako student a také proto se sem znovu rád vrátil i v nové roli. Učí zeměpis a němčinu, přičemž patří k milovníkům Německa, což je asi intuitivní závěr. Čekali byste však, že si oblíbil i Ukrajinu?


Na našem gymnáziu učíte až od letošního roku, kde jste vyučoval doposud?

Předtím jsem učil na Obchodní akademii v Orlové a po té, co byla tato škola sloučena s gymnáziem, jsem tedy vyučoval na Gymnáziu a Obchodní akademii v Orlové.


Proč jste z Orlové odešel?

To je velmi jednoduché. Od začátku mé profesní kariéry jsem chtěl učit právě na „dolním gymplu.“ V podstatě jsem sedm let čekal na to, až se uvolní místo. Letos v dubnu jsem absolvoval konkurz a jsem tady. Celou tu dobu jsem se chtěl vrátit učit do Havířova, kde bydlím a vždycky jsem žil, i to každodenní dojíždění do Orlové nebylo úplně podle mých představ. V Orlové jsem se neměl špatně, ale cítil jsem, že to není to, čeho jsem v životě chtěl dosáhnout. Být učitelem na Komenského gymnáziu je také otázkou prestiže. Ačkoliv naše škola není nikterak velká, má v našem kraji vynikající jméno.

Svého rozhodnutí určitě nelituji.


Dovedl byste popsat hlavní rozdíly mezi oběma školami?

Je těžké hodnotit takhle z kraje roku nějaké rozdíly, ale co už jsem stihl odpozorovat je to, že na této škole panuje prozatím pohoda, kterou jsem již dlouho nezažil. Nikdo neřeší žabomyší války ani nevytváří a nehledá problémy tam, kde žádné nejsou. Tady na škole mají věci takovou příjemnou tendenci řešit se samy a podle mě by to tak taky mělo být. Na předchozí škole tohle nefungovalo... Příjemné a férové pracovní klima je pro mě velmi důležité.


A co studenti, potěšily vás jejich znalosti?

Abych byl upřímný, čekal jsem větší terno. Říkal jsem si, že tady v Havířově přeci musí být patrné rozdíly, ale nejsou. Moji žáci v Orlové byli velmi solidní, v žádném případě nebyli horší.


Všeobecné zaměření naší školy tedy podle vás nehraje velkou roli…

Nerad bych aby to vyznělo alibisticky, ale domnívám se, že všechno je to o kantorech a chuti do práce. Tím nechci nijak kritizovat ostatní, ale rozdíly jsou v přístupu – tím, co ten profesor vyžaduje, jaké má cíle a postupy. Pokud pracuje bez trošky chuti a elánu a bere to jen jako odbytí si povinností a rychle domů, je to k ničemu. V tomto případě je úplně jedno, jestli se jedná o kvalitní gymnázium nebo učební obor.


Kromě němčiny jste si před časem vybral i zeměpis, který u nás ale zatím neučíte. Pokud stojíte před volbou, který z předmětů je vám milejší? 

Mou srdeční záležitostí je jednoznačně němčina a vše, co se týká Německa – od jazyka až po historii.

 

Kdy jste se rozhodl, že chcete studovat právě němčinu?

O tom jsem byl přesvědčený už opravdu velmi brzy, němčina mě vždycky bavila. Právě díky nepříliš profesionálnímu přístupu v tehdejší chemii a fyzice, jsem vzdal studium medicíny a rozhodl jsem se pro učitelství. Mimochodem pokud si stěžuji na chemii a fyziku, je nutno na oplátku říct, že biologie byla skvělá. Doma mi vždycky říkali, abych studoval předmět, který mě uživí i mimo učitelství. Volba padla na němčinu, koneckonců byl (a stále je) to světový jazyk a už můj děda byl profesorem německého jazyka. To on mě k němu vedl a takovou perličkou je, že jsem měl dokonce stejný kabinet na Obchodní akademii, jako před lety on.


Zeměpis jste tedy přibral jen „do počtu“?

Ne to určitě ne. Dlouho jsem se rozhodoval mezi biologií a zeměpisem, přijímačky jsem udělal z obou oborů, ale nejspíš kvůli pohodlnosti jsem zvolil snazší cestu, a můžu potvrdit – určitě byla snazší…


Vyzkoušel jste i jiná povolání, než učitelství?

Ne, hned po státnicích jsem nastoupil v Orlové.


Domluvíte se i jinými jazyky než němčinou a mateřštinou?

Kromě těch, u nás klasických, jako slovenština a polština, se obstojně domluvím na Ukrajině, kam pravidelně jezdím jako turistický průvodce snad o všech volných prázdninách. Má angličtina taky není nejhorší, avšak maturita by asi nedopadla lépe než na těch 60 %, což by ale vlastně stačilo… Chvíli jsem koketoval se španělštinou a francouzštinou, ale tyto jazyky mě nikdy nezaujaly natolik, abych u nich vydržel déle než rok.


Na zmíněnou Ukrajinu jezdíte i teď, přestože na východě není zrovna nejbezpečněji?

Na západě naštěstí žádný neklid není, takže se tam normálně dá cestovat. My jezdíme na západ Ukrajiny, na někdejší Podkarpatskou Rus. Problémy ve východní části Ukrajiny přirovnávám k tomu, jako bychom se my tady v Havířově báli třeba nepokojů někde v Berlíně a na podobně vzdálených místech.


Cestujete skutečně na Ukrajinu tolikrát za rok, že musíte umět tamní jazyk?

Jak kdy, některý rok jsem tam dva týdny, jiný třeba šest nebo sedm týdnů o prázdninách v řadě. Jezdím tam od roku 2002 a za tu dobu se toho dá pochytit a naučit opravdu mnoho. Ale jazyk je tam důležitý už jen třeba pro domluvu s policisty, kteří čekají na západní turisty a požadují úplatky za smyšlené přestupky. Pokud ovládáte jazyk a znáte místní poměry, lze se ze všeho nějak dostat a spokojeně si užít nádhernou přírodu a pohostinnost této krásné země, navíc lidé jsou k vám milejší. Kdo ví, třeba se tam vypravíme také s naší školou.


Navštěvujete často také Německo?

Do Německa jezdím tak často, jak to jen jde, otázkou je, co to znamená často… Mám tam spoustu kamarádů, byla doba, kdy jsem tam byl i desetkrát za rok, ale opravdu jak kdy. Díky ročnímu studiu na tamní univerzitě mám skutečně spoustu kontaktů, které jsou po Německu doslova rozesety, proto jsem pokaždé někde jinde a mám jej jakž takž procestované. Dnes se tam snažím zajet aspoň třikrát do roka.


Když zrovna nemusíte opravovat písemky, co děláte nejraději ve volném čase?

Momentálně se velmi intenzivně věnuji rodině, jelikož naše měsíční miminko vyžaduje neustálou péči a pozornost. Pokud se ale i přesto najde chvilka volného času, miluji cokoliv, co se týče sportu a cestování.


Sportoval jste třeba i závodně?

Kdysi jsem zkoušel kulturistiku a fitness, dokonce proběhly i nějaké závody, ale to už je dávno. Krom toho jsem asi sedm let plaval v oddíle. Dnes cvičím už jen pro sebe a pro můj dobrý pocit, abych nemusel na koupališti chodit v teplákovce. Ale když je ta možnost, nebráním se ani kolektivním sportům a cyklistice.

Sport byl a je součástí mého života.


Co opravdu nesnášíte?

Nesnáším hloupost a malost lidí, se kterou se dnes setkáváme velmi často. Nemám rád lidi, kteří nejsou pracovití, jen si stěžují, mluví a místo odvedené práce raději vynakládají úsilí na to, aby ji co nejvíce ošidili. V neposlední řadě ani úlisná vlezlost, takové to patolízalství taky není úplně dobré…


A čeho si zase na lidech ceníte?

Férovosti, jednání narovinu a upřímnosti, která třeba někdy i bolí, ale raději věci na přímo, než se nakonec divit.

Josef Štefl | Kvinta

Vyšlo: listopad 2014

 

Napric prazskymi ulicemi

Posted on December 9, 2014 at 1:35 PM Comments comments (0)

Napříč pražskými ulicemi…

Každý rok se pravidelně pořádá řada exkurzí, poznávacích zájezdů či klasických výletů. Cesta do našeho hlavního města je letitou záležitostí čtvrťáků. Ani letos se nekonala žádná výjimka a nejstarší studenti gymnázia započali svůj poslední středoškolský rok touto akcí. Doufáme, že tento zářijový týden strávený společně jim dodal dostatek sil ke zdolání závěrečného roku a zároveň jim dopřál chvíli uvolnění od hektických příprav na maturitní zkoušku. S tím, zda se naše domněnky setkaly se skutečností, naši redakci velmi ochotně obeznámila Katka Bonczková ze 4. A.

Nabrali jsme správný směr!

8. září po šesté hodině ranní byli budoucí absolventi nemilosrdně vytaženi z postelí a svoláni na chátrající havířovské vlakové nádraží, jenž mělo zprostředkovat celou cestu. V rozlehlé chladné nádražní budově už studenty vyčkávali průvodci a dohlížející v obsazení profesorů Chupáče, Smilovského, Poláka a jejich ženského protějšku paní profesorky Pufferové. Netrvalo dlouho, co účastnící vystřídali tvrdé nádražní lavice za pohodlná sedadla RegioJetu a svištěli směr Praha. Jakmile dojeli na místo, zamířili přímo na Koleje Arnošta z Pardubic, jež představovaly ubytování po dobu exkurze. Jelikož právě ubytování se mnohdy stává hlavním terčem kritiky, zajímalo nás, jak tomu bylo tentokrát. „Dojem dobrý, ovšem bydlet bych tam nechtěl“ komentuje koleje nejmenovaný absolvent. Nu co, všude dobře - doma nejlíp!

Prošli jsme Prahu skrz naskrz.

Nechme koleje kolejemi a nahlédněme do bohatého programu výpravy. První zastávkou byl Senát a posléze Parlament. Prohlídka těchto dvou míst byla pro studenty velmi zajímavá. Někteří se ovšem shodli, že v televizi vypadají obě větší. Druhý den začal navštívením židovského muzea, po kterém následovala ta nejlepší atrakce týdne, a to Neviditelná výstava. Jedná se o ojedinělou interaktivní expozici za doprovodu nevidomých lidí, kde si každý může na pár minut vyzkoušet žít bez zraku. Den byl ukončen v divadle Na Zábradlí a ten následující začal opět na prknech, tentokrát Národního divadla. Studenti ten den ještě stihli navštívit Pražský hrad, Starý královský palác, Baziliku sv. Jiří, Zlatou uličku a katedrálu sv. Víta. Čtvrtek byl dnem podstatně akčnějším. Studenti sjížděli Vltavu a poté navštívili ZOO. Pro studenty navštěvující seminář z biologie byla ještě ten den uskutečněna poměrně náročná 160 -ti minutová prohlídka interaktivní výstavy Mikroskopie. Poslední den byli žáci rozdělení do dvou skupin. Příslušníci biologického semináře navštívili Hrdličkovo muzeum člověka a studenti ze SVS se šli podívat na Národní památník hrdinů Heydrichiády. V Hrdličkově muzeu člověka se centrem všeho zájmu staly mumie a vývoj kostry nenarozeného člověka.

Zpět k domovině…

Týden utekl jako voda a čtvrťáci musí zasednout do lavic tak jako už jejich mladší „spolustudující“ učinili. Naplněni novými zážitky, vzpomínkami, energií a snad i novými vědomosti opouští Prahu. Cesta je únavná a zdlouhavá. Všichni ji však ve zdraví překonali a vše skončilo tam, kde začalo, na vlakovém nádraží…

Sára Lakomá | II. A

 Vyšlo: listopad 2014

 

Poznavacka prvaku

Posted on December 9, 2014 at 1:35 PM Comments comments (0)

 

Poznávačka prváků...

Jako každý rok i letos jsou tu noví prváci! Už od doby, co jsme zjistili, že jsme přijati, nás zajímalo, kdo to tam s námi bude vlastně sedět v jedné třídě, možná i lavici. Tak již před začátkem školního roku vznikala nová přátelství. Díky Bohu za facebook. Skutečnost však může být jiná. Jaká? Na to nám měl odpovědět adaptační kurz v Kunčicích pod Ondřejníkem, kterého se účastnila i naše třídní profesorka Monika Bouchalová a jako doprovod páni profesoři Supík a Gwóźdź.

Hned po příjezdu nás čekaly první společné úkoly jako vytvoření přírodního díla nebo zjištění jména tamního starosty. Následná rozcvička v podobě dopravení se na naši ubytovnu byla takovou první mini zkouškou naší fyzické zdatnosti. Ubytování mnohé z nás překvapilo, ale měli jsme, kde spát, a to bylo hlavní. Do večeře jsme hráli další hry, při kterých jsme se o sobě dozvěděli mnohé nové věci. Nejlepší zábavou byla naše večerní kartáčková párty, kdy jsme se smáli a povídali si o všem možném jako staří známí. Další den nás čekala druhá fyzická zkouška - výlet do kozlovické školy a následný výšlap na Skalku. Po cestě jsme si vyzkoušeli vzájemnou důvěru. Po prohlídce školy všichni skončili v jedné restauraci poblíž, kde se rozjížděla čím dál větší zábava. Po vydatném obědě jsme se vydali vstříc kopcům. Ze začátku to bylo jen mírné stoupání. To, co nás čekalo vzápětí, už bylo horší, ale všichni jsme výšlap zvládli. Někdo dřív a někdo později, ale zvládli! Večer všechny bolely nohy, ale nikoho to neodradilo, aby si aspoň na chvíli nesedl k ohni. Večerku jsme měli posunutou díky sázce s panem profesorem Gwóźdźem, že do minuty nesní tři tyčinky. Poslední den jsme byli ještě navštívit výstavu v místní škole. Následná cesta domů byla daleko živější. Každý si našel své parťáky, které má doteď, ale dokážeme se i vzájemně propojit, což je důkazem toho, že „adapťák“ splnil svůj účel. Děkujeme vyučujícím za pěkné uvítání na teď už i našem gymnáziu.

Veronika Novotná | I. A

Vyšlo: listopad 2014

 

 

Alexandra Grabovska: Pracovala jsem jako zdravotnik pro Cerveny kriz

Posted on December 20, 2013 at 3:30 AM Comments comments (0)

Alexandra Grabovská: Pracovala jsem jako zdravotník pro Červený kříž


autor: Barbora Šilcová

vyšlo: říjen 2013


Paní profesorka Grabovská působila na Gymnáziu devět let, dokud neodešla na mateřskou dovolenou nejdříve s jedním a následně s druhým dítětem. Po čtyřech letech se vrátila a zažívá hektický start školního roku. Přiznala, jak se za onu dobu změnila, a rovněž prozradila, co naplňovalo její život před tím, než se stala matkou.

 

V září jste nastoupila po mateřské dovolené, na níž jste byla postupně se dvěma dětmi. Byla jste připravená na opětovný pracovní proces nebo byste se nebránila zůstat doma s dětmi déle?

Návrat jsem plánovala delší dobu, takže u mě byla příprava velmi rychlá.


 

Jak tu změnu začaly vnímat Vaše děti?

Děti to zvládají úplně perfektně, začaly chodit do školky a do jeslí.

 

Obecně bývá pro zaměstnavatele složité, zaměstnávat maminky s malými dětmi. Přeci jen existuje riziko, že děti onemocní a budou s nimi často zůstávat doma.


Domníváte se, že je to ve školství stejné? Je vůbec možné být během školního roku doma delší dobu?

Myslím si, že nikdo není nenahraditelný. Stejně je to i u mě. Přiznám se, že pokud to půjde, budu se snažit si zajistit nějaké hlídání, abych byla doma co nejméně. Samozřejmě ne vždycky to jde. Ale chápu, že v takovém případě je to pro zaměstnavatele těžké.


V rámci vyučování jste začala pracovat takřka se všemi věkovými skupinami studentstva a navíc jste se po paní profesorce Sivkové stala třídní učitelkou tercie. Jaké to pro Vás bylo?

Myslím si, že s třídou jsme se oťukali hned ten první den, takže jde vše bez problému. Jsou perfektní a je to super. Jsem ráda, že je mám.


Před mateřskou už jste ale svou třídu měla, je to srovnatelná zkušenost?

Měla jsem třídu, která je teď v sextě. Třídní jsem jim byla v primě a v půlce sekundy, takže jsme se po dohodě s vedením školy a paní profesorkou Sivkovou domluvili, že než je zase natrhávat další změnou, bude lepší začít s novou třídou. Porovnávat ty třídy nemusím. Je to úplně stejné. Obě třídy jsou bezvadné. A práce třídního je ve všech ohledech stejná.


Na škole už jste poměrně dlouho neučila a řada tříd, která Vás dobře znala, již odešla nebo je v menšině oproti nově příchozím. Jak byste se tedy popsala těm, kteří ještě neměli tu čest se s Vámi setkat?

Snažím se být přátelská a vycházet vstříc, vnímat pocity, potřeby. Učím fyziku a chemii, takže je mi jasné, že ne všichni budou ty předměty milovat. Takže se snažím chemii i fyziku nějakým způsobem zpříjemnit. Jsem přístupná veškerým problémům i názorům, které budou studenti mít. Takže se nikdo nemusí bát se na mě obrátit.


Dokázala byste být tedy benevolentnější k těm, kteří mají spíše zájem o humanitní vědy?

Je mi naprosto jasné, že ne všichni jsou zaměřeni na přírodovědu. I rodičům na třídních schůzkách často říkám, že i když má jeho dítě na vysvědčení čtyřku nebo trojku z chemie, ještě neznamená, že potom ve světě neuspěje. Může být geniální malíř, doktor, učitel, právník a nezávisí to na tom, jakou měl známku z fyziky nebo chemie. Každý člověk je osobnost, kterou bychom měli respektovat.


Máte naopak nějaké negativní stránky, které se mohou na učitelství projevovat?

Projevuje se to i doma. Tam třeba posílám manžela pravidelně pro třídní knihu. Manžel pak říká, že je těžké žít s učitelkou, protože mám všechno přesně nalajnované. Ve škole se asi projevuje to, že jsem strašně nepořádná. Můj tatínek vždycky říkal, že inteligent se vyzná v chaosu, že pořádek je pro blbce. Takže se stává, že pořád něco hledám. Je pravda, že i písemné práce neopravuji z hodiny na hodinu, ale většinou mi to trvá týden, někdy i čtrnáct dní.


K vašim vlastnostem bych si, ale dovolila přidat i píli a cílevědomost, soudě dle titulů, které z obou stran ohraničují Vaše jméno. Kde všude jste studovala?

Klasicky jsem vystudovala Ostravskou univerzitu. Hned po škole jsem dostala nabídku, dodělat si doktorát Phd. v Bánské Bystrici na Univerzitě Mateja Bela. Když jsem ho dodělala, tak mi byl uznán titul RNDr.


Jakou jste byla studentkou?

Patřila jsem asi mezi premianty. Se studiem jsem nikdy neměla problém. Studovala jsem ráda, s chutí jsem se dozvídala nové věci a vyhovoval mi hlavně systém studia na vysoké škole, kde jsem se věnovala tomu, čemu jsem chtěla. Ne jako na gymnáziu, kde se člověk musí učit dějepis, biologii, to nikdy nebyla má parketa.


Studium a následně učení Vám muselo naplňovat spoustu času, věnovala jste se ještě nějakým oblíbeným aktivitám?

Ještě před mateřskou jsem hodně pracovala pro Červený klíč jako zdravotník. Také jsem se snažila věnovat sportu. Lyže, kolo, spinning. Teď už všechno nabralo trošku jiný směr. Ale když už jsou děti trošku větší, snažím se k tomu pomalu vracet. Veškerá má práce ale vždycky směřovala k dětem, od sedmnácti let jsem jezdívala na tábory jako instruktor, vedoucí, pak hlavní vedoucí. S paní Fikáčkovou jsme na škole založily Malé debrujáry, mé zájmy se vždy točily kolem dětí.


Co obnášela Vaše práce pro Červený kříž?

Všichni jsme byli vyškolení zdravotníci. Naše práce se orientovala podle toho, kde jsme zrovna byli. Na motocrossech jsme například byli u závodních drah, abychom mohli pomoci, kdyby závodník spadl nebo měl nějaké zranění, než přijede sanitka. To samé bylo i na Havířovských slavnostech, kde se na nás mohli lidi obrátit, když jim bylo špatně nebo měli nějaké záchvatové stavy.


A přišla někdy ta chvíle, kdy jste musela poskytnout první pomoc?

Na motocrossech jsme jednou měli infarkt, který ale dostal divák ne závodník, takže to jsme řešili. Jinak ale musím zaklepat, protože se mně osobně nic takového nepřihodilo. Samozřejmě, že mí kamarádi a známí, kteří tam se mnou bývali zažívali horší zranění, ale zrovna mým stanovištím se to vždy vyhýbalo.


Říkáte, že jste vždy měla kladný vztah k dětem. Věděla jste vždycky, že budete chtít učit nebo jste měla i jiné sny?

Jako úplně malá jsem chtěla být lovec žraloků. Mým hlavním cílem, ale bylo stát se dětskou lékařkou. Spíš shodou okolností jsem začala studovat na Ostravské univerzitě učitelství. Až pak jsem si začala uvědomovat, hlavně po prvním semestru, že jsem udělala dobře. Že to bude lepší.


Dá se tedy říct, že jste si Červeným křížem kompenzovala to, že jste studovala učitelství a ne lékařství?

Asi jo. Zřejmě mě to k tomu taky táhlo. I když ta práce byla někdy taky učitelská, protože jsme školili pedagogy v tom, jak poskytovat první pomoc.


A když dnes vidíte prototyp typického studenta, měnila byste?

Neměnila. Studenti se mění, před čtyřmi lety, než jsem odešla, byli trošičku jiní, ale pořád je to práce s mládeží. A to je to, co učitele naplňuje.


Co na studentech nemáte ráda?

Nemám ráda, když se na něco vymlouvají. To mě úplně vytáčí. Vždycky říkám, že je lepší přijít a říct, jak to je. Mám raději přímočaré jednání.


Na škole probíhá řada projektů, budete se chtít do nějakého zapojit?

Určitě. Ještě před mým odchodem jsem s panem Polákem organizovala projekt Comenius. Což byla úžasná práce, a pokud se něco takového naskytne, ráda se zapojím.


Nebránila byste se myšlence založit nějaký projekt založený na zdravotnictví, když k němu máte blízko?

Měla jsem tady kroužek zdravotníků, se kterým jsem jezdila i na soutěže. Pokud by někdo měl zájem i dnes, nebyl by problém. Ale až příští školní rok, protože tenhle je strašně hektický. A manžel by mě asi doma zabil.


Co v blízké době plánujete?

Když jsem byla na mateřské, ztratila jsem spoustu kontaktů, protože se vše točilo jen kolem dětí. Potkávala jsem hlavně spoustu dalších maminek. Takže bych se hlavně chtěla zapojit do „normálního“ života. Myslím si totiž, že na mateřské má člověk místo mozku placentu, takže dokáže mluvit jen o dětech. Chtěla bych se tedy vrátit zpátky a získat jiný záběr než jen děti.

 

 

David Polak prekvapil ve filmu o povalecnem obdobi

Posted on December 20, 2013 at 3:25 AM Comments comments (0)

David Polák překvapil ve filmu o poválečném období


autor: Barbora Šilcová

vyšlo: říjen 2013


Profesor zeměpisu a tělocviku, David Polák, ve svém rozhovoru pro časopis Komár poznamenal, že začal učit, jelikož se domnívá, že něco dluží našemu státu. Kromě toho rovněž víme, že je dobrovolným hasičem a často se tak dostává do situací, v nichž pomáhá ostatním lidem. Doposud se však nikdy nezmínil, že mu učaroval i filmový průmysl a dokonce ztvárnil jednu z postav českého filmu Sedm dní hříchu!


Msta v oblasti pohraničí

Píše se rok 1945, je konec války a německé obyvatele pohraničí čeká od Čechů krutá odplata. Ne proto, že by něco provedli, ale čistě jen kvůli jejich státní příslušnosti. Stejně je nakládáno i s lidmi, kteří za války přijali německé občanství, ačkoli byli Čechy. Mezi ty, kdož mají být vyhnáni, patří i manželé Agnes a Jan. Sousedi, se kterými si po dobu války rozuměli, se rázem stávají jejich nepřátelé a začínají sympatizovat s přicházejícími komunistickými ideami. Otevřeně o tom hovoří i se sovětskými veliteli. A právě na jednom takovém sjezdu se během pár vteřin setkáváme s postavou pana Poláka, muže z davu.


Režisér chtěl ušetřit za kaskadéry

„O natáčení jsem se poprvé dozvěděl z tisku,“ říká profesor, který zároveň dodává, že ho zaujalo zejména to, že se do tak velkého projektu zapojilo ostravské studio. Nikdy prý neměl herecké ambice a nabídka role v komparzu přišla spíše náhodou. Producenti totiž hledali horolezce, ale nakonec spolu s přáteli kaskadérskou práci neprováděl. Což je škoda, mohl by totiž uplatnit své cenné zkušenosti hasiče, takhle ve filmu hasil pouze žízeň.

„Měl jsem potom hrát ještě německého válečného zajatce v lomu, producenti s režisérem o to dost stáli,“ dodává, ale povinnosti spojené s učitelstvím měly přednost. Natáčecí plán totiž narušoval začátek školního roku.


 

Tématika filmu má pro něj osobní význam

Jedním z důvodů, proč se do tohoto projektu zapojil, byl námět spojený s odsunem Němců v poválečném období. Pan Polák přiznává, že je pro něj toto téma velmi osobní.

„Můj dědeček byl v roce 1938 připraven k obraně vlasti v jedné z pevností v Orlických horách a zažil henleinovské povstání a později ústup do vnitrozemí. Rodina mého otce zase zažila odsun Němců z Oder. Táta byl malý kluk a odsunuli, pro něj z nepochopitelných důvodů, i jeho kamarády, kteří se ničeho špatného nedopustili. Historii ale píší vítězové, hlavně v pohnutých dobách, proto je velice důležité, aby vznikaly podobné snímky.“


Zdlouhavé natáčení a setkání se známými herci

„Scény se donekonečna opakovaly,“ odpovídá Polák na otázku, jak natáčení probíhalo. Tamní atmosféra se mu ale líbila stejně jako setkání se zajímavými lidmi. Mimoděk poznal i hlavní aktéry, Ondřeje Vetchého a Vicu Kerekes, ale ti podle něj nemají ve zvyku bavit se s komparzem. Váží si však setkání s Fjodorem Bondarčukem, se kterým prohodil pár slov v ruštině. Svou roli čistě zaimprovizoval a výsledek viděl na slavnostní premiéře filmu.


Kritiky byly nemilosrdné

Zatímco herecké kvality pana Poláka nikdo nekritizoval, film dopadl hůř. Jeho knižní předloha získala kladné ohlasy, leč potenciál námětu se ve filmu rozplynul ve zběsilý útěk hlavních postav…

„Už při natáčení se i nezasvěcenému muselo zdát, že vše nefunguje, jak by mělo,“ uvádí a myslí si, že hlavní chyba nastala ve scénáři. Dialogy byly podle něj až nepřirozeně strojené. Na druhou stranu vyzdvihuje perfektní herecké výkony, výpravu a kameru. Snímek i přesto získal řadu ocenění i nominace na prestižní cenu Českého lva. Od možnosti, v budoucnu opět hrát v nějakém snímku, ho tato zkušenost neodradila. Naopak prohlásil, že pokud se zase nabídka naskytne, nevidí důvod, proč nesouhlasit.

 

 

 

Bufet tajne kseftoval

Posted on December 20, 2013 at 3:20 AM Comments comments (0)

Bufet tajně kšeftoval


autor: Jakub Svoboda

vyšlo: říjen 2013


Obchod s růžovým masem je jeden z nejhorších, který nemůžete podle trestního zákoníku provádět, horší už je jen obchod s černým masem a černý obchod s bílým masem. Obchod s růžovým masem je, když kupujete maso ze zvířat, které byly zabity! Ano, čtete dobře, zabity! Pak byly rozporcovány, namlety, zaměněny za náhražku a z nich vyrobeny párky (z těch náhražek, doufám, že Vás nenapadlo, že z masa, takoví barbaři zase nejsme). A přesně toto prováděl náš bufet, a proto musel skončit.

Příznaky byly docela nenápadné, ale když se nad tím člověk zamyslí, tak mu přijde vše jasné. Za celých pět let, to je asi doba, kdy ke kšeftování docházelo, každému přišlo naprosto normální, že každý, kdo prodává v bufetu, jezdí do práce v BMW a obléká jedny z nejdražších kožichů značky Chlupatice v případě žen nebo má luxusní hodinky značky Štolex, dokonce i se zvonečkem, v případě mužů. Je jasné, že na takové kšeftaře si musí posvítit stát, nikdo se ale asi neudiví, když napíšu, že se tak nestalo. Našla si je mafie.

Jednoho teplého letního dne přišel do bufetu zaprášený muž, řekl jen: „Pete to nerad vidí, jděte pryč!“ a pak vypálil dvě kule z bouchačky značky SZupp, která je schopna pokosit celou třídu během chvilky. Bufetář byl minut, nehnutě stál pár minut, ale nakonec mu zšedla tvář a začal koktat… Tak takhle bych si představoval nový český Western s názvem „Buffet vrací úder“ (Snažíme se přesvědčit Warrena, aby si taky zahrál ve filmu).

Skutečnost byla asi mnohem větší nuda, prý v bufetu vybuchla bomba a svoje zaklínačské schopnosti vyzkoušel kmen Zulu při tradičním tanci na odehnání pančovaných párků. Také se tam objevil zamilovaný pár a pes, který umí hrát fotbal a zachraňuje lidi. Řekl bych, že to byla naprostá nuda.

Mafie má však s bufetem taky své plány, chce jej používat jako tajný stánek na narkotika a alkohol. Když byla zveřejněna tato informace, žáci se přestali bouřit a když začaly kampaně „S dvojkou v žíle do hodiny“ pro zletilé a „Kdopak nám tu loupe perníček?“ pro mladší žáky, tak vypukly vlny jásotu a drogy na černé burze okamžitě zlevnili o 20- 30% podle kvality a obsahu sádry.

Když jsme se zeptali našeho metodika prevence, tak nám sdělil, že to je jen neotřelá reklama, která má přilákat zákazníky. Dvojka v žíle prý odkazuje na zvýšený obsah cukru v potravě a tím i zvýšenou výkonnost, ne na promile alkoholu v krvi. Také slogan: „Kdopak nám to loupe perníček“ odkazuje zřejmě na Jeníčka a Mařenku a lásku školního bufetu ke knihám.

Poslední věc na kterou se musí žáci připravit jsou homeopatické párky. Mafie vlastní rozsáhlé homeopatárny a v noci se rozhodla experimentovat s vepřovým. Po miliontém zředění dosáhli tak extrémně silné vepřové chuti, že to porazilo ochutnávače a tak celou směs zředili ještě jednou. To ale přineslo ještě výraznější vepřovou chuť (prý se tam již začaly samy o sobě indukovat sádlinky, což jsou esenciální jsoucna, která dělají sádlo sádlem), takže nakonec do substance museli přidat hodně vepřového, aby to nebylo životu nebezpečné.

Vše se nakonec podařilo přesně vyladit a již brzy bude uveden do prodeje home-párek. Pozor na jeho silnou chuť!

 

 

 

 

Zachranna akce na Sumbarku

Posted on December 20, 2013 at 3:20 AM Comments comments (0)

 

Záchranná akce na Šumbarku


autor: Mgr. Petra Adamovská

vyšlo: říjen 2013


Profesorka Adamovská ráda vypráví své zajímavé a vtipné příhody o tom, co se jí během života stalo (a pořád stává). Byla by škoda, kdyby se o to také nepodělila se čtenáři Komára. Zde je její nedávná bizarní příhoda z prázdnin:

 

 

Zrovna jsem platila u kasy, když mi zazvonil telefon. Byl to můj muž. Čekala jsem, že mi připomene nějaké mlsání na večer, ale slyšela jsem jen jeho vystrašený hlas. Říkal mi, že se nemůže dostat domů, že je tam Adam zavřený a že mu neotevírá. Nepochopila jsem. Proč by měl být zamčený? Dostalo se mně informace, že tatínek učil synka zamykat, nechal mu svůj klíč od bytu, ukázal mu, jak se má zamknout a odešel na chvíli ven. Když se však vrátil, nikdo mu neotevíral a nikdo se z bytu ani neozýval.

Hnala jsem se tedy domů. Z ulice jsem viděla, že se v našem bytě svítí, kolem domu pobíhal můj muž, už dost hysterický. Společně jsme pokračovali v tom, co on sám zkoušel už dobrou půlhodinu. Zvonili jsme a tloukli na dveře. Rány to byly tak silné, že se postupně otevíraly dveře sousedních bytů, co že je to v domě za kravál. Veškeré naše úsilí bylo marné, náš byt zůstával němý. Napadlo mě, že máme v autě „matroš“ (rozuměj horolezecké vybavení). Sousedi nad námi nám umožnili slanění ze svého balkonu. Vesměs necháváme otevřené aspoň jedno okno, byla šance, že se přes ně na laně dostane muž dovnitř, ale tentokrát bylo vše bezpečně zabedněno. Nezbývala jiná možnost než volat pomoc. Volali jsme hasiče.

Přijeli s plnou parádou, s obrovským vozem s blikačkou. S nimi policejní vůz. Taky s majáčkem. Policisté stáli před bytem a bušili na dveře, zatímco hasiči v plné zbroji přitáhli výsuvný žebřík a chystali výstup přes okno. Bydlíme ve 3. patře, v okně dětského pokoje byla otevřená ventilačka. Chlapi byli profesionálové, celá akce jim netrvala dlouho. Něco takového jsem viděla zatím jen ve filmu. Mladý hasič balancoval na třiceticentimetrovém parapetu, až se mu podařilo okno otevřít. Skočil do pokoje a my jsme slyšeli, jak volá našeho kloučka jménem. Adama slyšet nebylo. Zachránce odemkl byt a pustil nás dovnitř.

Spolu s námi byli v pokojíčku další tři hasiči a tři policisté. Nikdo jsme nemohli věřit tomu, co jsme viděli. Adámek ležel klidně na posteli a spal. Všichni jsme k němu postupně přistupovali, poslouchali, jak dýchá, sahali na něj, ověřovali, že skutečně spí.

Píšu tento příběh, Adam stojí vedle mě a usmívá se. Ptá se, jestli je to pravda, jestli se to tak skutečně stalo. Vím, že si to nechá vyprávět ještě tisíckrát.

 

 

 


 

 

Sylva Mokrosova: Dnes bych se jako rodic nezachovala jinak nez nasi

Posted on December 20, 2013 at 3:10 AM Comments comments (0)

 

Sylva Mokrošová: Dnes bych se jako rodič nezachovala jinak než naši


autor: Kateřina Gemrotová a Kateřina Ožanová

vyšlo: říjen 2013


 

Tentokráte jsme zabrouzdali do oblasti dolních kabinetů a za náš cíl byla vybrána paní profesorka Mokrošová. Níže si můžete přečíst věci, na které byste se asi jinak netroufli zeptat, ale přesto byste je chtěli vědět.


 Kde jste vyrůstala?

Vyrůstala jsem na vesnici nedaleko Havířova, v obci Horní Bludovice.


Máte nějaké sourozence?

Mám staršího bratra Radima.

 

Jaká byla v dětství Vaše oblíbená hračka?

Hraček jsem měla poměrně hodně. Ani nevím, která byla ta nejoblíbenější. Určitě to byly dvě větší panenky, jedna chodící, druhá čurací, a samozřejmě krásný modrý kočárek. Byla jsem však vesnické dítě obklopené zvířátky, takže jsem brzy místo panenek v kočárku vozila živé hračky, kočičky a králíčky.

 

Vzpomínáte si na svůj první školní den?

Do školy jsem se už moc těšila. Nastoupila jsem do malé vesnické dvojtřídky, kterou jsme měli naproti domu. Takže jsem to tam měla obšlápnuté už odmalička.

 

Jaká jste byla žákyně na základní škole?

Řekla bych, že bezproblémová.

 

Měla jste nějaké mimoškolní zájmy?

Mimoškolních zájmů jsem měla mnoho. Převažovala hlavně hudba. Zpívala jsem v Ostravském dětském sboru, hrála a zpívala v ZUŠ v Havířově. Chodila jsem do pionýra, gymnastiky a sportovních her, do biologického a recitačního kroužku.

A kdyby se dal den nafouknout, asi bych se přihlásila i do dalších aktivit.

 

Chtěla jste někdy něco strašně moc a rodiče Vám to nechtěli dovolit?

Takových věcí bylo víc. Dnes už mi nepřipadají ani tak důležité a nutné. Tak například jsem moc chtěla malého pejska, který by byl s námi doma, i když jsme měli vlčáka na zahradě. Nebo jsem chtěla jet s partou kamarádů na festival Porta a rodiče se mě báli pustit v pubertálním věku pod stan s partou starších kluků. Dnes bych se jako rodič nezachovala jinak než naši.

 

Chodila jste do tanečních?

Prošla jsem tanečním kurzem, který jsme měli organizovaný ve třetím ročníku gymnázia. Tančili jsme ve velkém sále Domu kultury města Ostravy. Bylo nás tam asi pět nebo šest tříd, nejen z naší školy, ale ještě děvčata ze zdravotní školy a hoši z vítkovické průmyslovky. Vzpomínám si, že když se na mě přišli rodiče podívat v půlce tanečních, tak mě málem nemohli v tom davu najít.


Kdy jste se osamostatnila od rodičů?

Samostatnému životu jsem začala přivykat už v době studií na vysoké škole, kdy jsem bydlela na kolejích. Ale protože jsem se vdala ještě během studií a přistavovali jsme s manželem dům, rodiče z obou stran nám výrazně pomáhali. Definitivně jsem se osamostatnila, až jsme se přestěhovali do Sedlišť, kde doposud bydlíme.

  


Prvaci zapustili sve koreny

Posted on December 20, 2013 at 3:10 AM Comments comments (0)

Prváci zapustili své kořeny


autor: Sára Lakomá

vyšlo: říjen 2013


 

V pozici letošních nováčků, žáků třídy 1.A, jsme po skončení prázdnin místo do školních lavic zamířili na třídenní seznamovací průpravu za čerstvým vzduchem do Kunčic pod Ondřejníkem, kde na nás čekala velká škála programů, od her poznávacích po hry fyzicky náročnější, jako například výšlap na tamnější vrchol Skalku.

Po ne příliš dlouhé cestě vlakem, naši organizátoři v obsazení třídní profesorky Janečkové a profesorů Gwóźdźe a Supíka začali s adaptací. Stačilo pár hodin a společně ve skupinách jsme si nejen obstarali večeři sháněním vejcí z okolí, ale také jsme poznávali a pracovali s přírodou, odnesli si její výtvory a nakonec vykoumali jméno starosty místní obce. Než jsme se začali vzájemně poznávat, čekalo nás seznámení s naším ubytováním, které mnohé z nás na moment zaskočilo, ale nakonec jsme to všichni ve zdraví přežili. Jakmile jsme se zabydleli a trochu si zabrebtali nad tamějšími podmínkami, nastal čas velkého seznamování. Zapamatování si všech jmen mohlo být vzhledem k našemu vysokému počtu testem naší paměti. Večer u ohně jsme už však téměř každé jméno dobře znali a právě tam jsme si užili nejvíce zábavy.

Následující den byl dnem porovnání našich fyzických zdatností, ale také schopností se navzájem povzbuzovat, pomáhat a spolupracovat, čekal nás totiž výšlap na Skalku, který následoval po výletě do Kozlovic. Zdolávali jsme kopce do posledních sil a povzbuzovali se veselým zpěvem. Po návratu, zcela vyčerpáni, jsme jenom lehli a tvrdě spali.

Den odjezdu přišel rychle. Neznámí lidé, noví profesoři, skupina lidí, která ještě před pár dny sama o sobě nevěděla, se najednou stává jednou třídou, jedním kolektivem. Před pár dny naše životy byly od sebe vzdáleny, teď se vzájemně prolínají a bude tomu tak po čtyři roky. Tento třídenní pobyt byl jakousi přípravou na následující léta strávená pohromadě a všichni jsme si jej užili.

 

 

 

 

 

Skalka aneb prima za sblizenim

Posted on December 20, 2013 at 3:00 AM Comments comments (0)

Skalka aneb prima za sblížením


autor: Karolína Mokrošová a Tereza Slamečková

vyšlo: říjen 2013


Na začátku školního roku se naše třída prima zúčastnila adaptačního kurzu v Kunčicích pod Ondřejníkem.

Sešli jsme se na vlakovém nádraží ve čtvrtek 5. 9. 2013 a zamířili jsme do cílového místa. Z nádraží v Kunčicích jsme šli pěšky na ubytovnu. Cestou jsme se zastavili u rybníka, kde jsme si zahráli pár her v pětičlenných skupinách. Poté jsme pokračovali v cestě. Když jsme konečně dorazili na místo, rozdělili jsme se do pokojů, vybalili jsme si zavazadla a dali si oběd ze zásob od maminek. Když jsme se najedli, šli jsme hrát seznamovací hry na nedalekou louku a stihli jsme si vyšlapat i blízky kopec Skalka. Po návratu z výšlapu jsme šli na večeři. Pak jsme se vrátili na ubytovnu a opékali jsme párky u ohně.

Ráno po snídani jsme šli na hřiště místní školy, na kterém jsme hráli skupinové hry. Pak jsme se vydali zpátky na ubytovnu, kde jsme si sbalili věci, jelikož jsme po obědě měli vyrazit na vlak. Na oběd jsme se už moc těšili, ale domů se nám vůbec nechtělo. V Havířově už nás netrpělivě vyhlížely maminky a tatínkové.

Kurz byl super. Všichni jsme se skamarádili a také jsme se poznali s naší báječnou třídní. Kromě ní se o nás starali ještě pan učitel A. Supík. D. Gwóźdź a J. Janečková.


 


 

Miss Full Of Beauty aneb kazda zena je krasna

Posted on December 20, 2013 at 2:55 AM Comments comments (0)

Miss Full Of Beauty aneb každá žena je krásná


autor: Daniel Malík

vyšlo: říjen 2013


 

Míry 90-60-90 na galavečeru Miss Full Of Beauty šly naprosto stranou. A to proto, že to není jen ledajaká „misska“, kterých je na světě přehršel, ale jedná se o miss pro ženy plnějších tvarů. Právě tyto ženy již znají svou první vítězku, stala se jí třiadvacetiletá divadelní herečka Tereza Hlavsová, která podle poroty, v níž mimo jiné zasedla i dcera prezidenta Kateřina, byla tou nejkrásnější a nejvíce charismatickou ze všech dvanácti finalistek.


Stop zavedenému ideálu krásy!

„S první myšlenkou přišla moje kamarádka baculka,“ popisuje vznik soutěže její ředitelka Nina Mlynarczyková. Díky této soutěži chce podpořit ženy plnějších tvarů, neboť dle jejích slov se na nás ze všech stran valí reklama – zhubněte, budete šťastná. „O tom to přeci není, je to o tom, jak se lidé cítí a když se cítí dobře, tak jsou šťastní,“ pokračuje Nina. Uspořádáním soutěže, jejíž první ročník vyvrcholil 28. září galavečerem v divadle Hybernia, se splnil její sen spočívající ve vytvoření prostoru pro to, aby se i normální ženy cítily krásné a se sebou spokojené. „Připravujeme již druhý ročník a zvažujeme spolupráci s Miss Plus Size International,“ zakončuje.


 

Přihláška nadvakrát

Vítězku Miss Terezu na soutěž upozornila její sestra Veronika, která získala titul 1. vicemiss. Tereza se tedy přihlásila, ale její přihláška byla zaregistrována až den před ukončením, poněvadž si v realizačním týmu mysleli, že se jedná o zdvojenou přihlášku její dříve přihlášené sestry. „Ozvala jsem se, že došlo nejspíše k omylu, tak nás zaregistrovali a společně se sestrou jsem se dostala do semifinále a následně i do finále,“ říká vítězka.


Miss není jako Miss

V Miss Full Of Beauty rozhodně nešlo o to, která z finalistek první zakopne na podpatkách, ani o to, které z nich se přihodí nějaký trapas, prostě nezavládla žádná rivalita. „Navzájem jsme si pomáhaly, když některá z finalistek něco neměla, druhá jí to půjčila. Celkově panovala přátelská atmosféra, dokonce i ve finále,“ popisuje zákulisí prvního ročníku soutěže Tereza Hlavsová. Jak ale reagovaly neúspěšné finalistky na fakt, že se umístily obě z dvojčat? „Jejich umístění bylo pro ostatní finalistky velkým překvapením,“ sděluje diplomaticky ředitelka.


„Každá z nás je krásná“

Podle vítězky je každá žena krásná a vyniká svými vlastnostmi a charismatem. „Je nutné, aby se každá z žen přijala taková, jaká je. Obrovsky se jí uleví, okolí ji začne vnímat naprosto jinak. Základní princip spočívá v tom - mít se rád. Dnes je sice nastaveno, že krásná žena má míry 90-60-90, ale o tom to není. Každá je krásná, jen musí sama sebe přijmout,“ vzkazuje žena s korunkou na hlavě.


 

 

 

Rozhovor s Kateřinou Zemanovou:


O Vás je všeobecně známo, že se angažujete v boji proti anorexii. Co Vás k tomu vede, máte k tomu nějaké osobní motivy?

Osobní zkušenost nemám, ale je to téma, které je kolem mě každodenně. Sama znám spoustu lidí, které tato porucha postihla, a myslím si hlavně, že je to téma, o které se strašně málo mluví, a když se o něm mluví, tak vesměs v negativní rovině. Myslím si, že je to špatně a ráda bych to změnila.


Myslíte si, že pořádání takovýchto soutěží může mít pozitivní dopad na vnímání všeobecně zavedeného ideálu krásy veřejností u nás?

Myslím, že určitě. Kdybych v to nevěřila, tak tady dnes večer nejsem.


Uvítala byste typově podobnou soutěž i pro muže?

Bezesporu bych ji uvítala, protože si myslím, že poruchy příjmu potravy se týkají i mužů a obecně i kdybych se chtěla odklonit od tohoto tématu, tak si myslím, že i mezi muži se najde spousta lidí, kteří si nevěří, a to je podle mě škoda.


Domníváte se, že ty finalistky, které tady dnes večer byly, spolu se spoustou dalších žen plnější tvarů mají možnost se v Česku uplatnit v modelingovém průmyslu?

Určitě ano. A i kdyby tu možnost neměly, tak to nejdůležitější, co by si z této soutěže měly odnést je hlavně to, že by se měly mít rády takové, jaké jsou, což je to nejdůležitější.


Co byste vzkázala dívkám, popř. ženám, které si nevěří, mají třeba problémy s váhou nebo se svým vzhledem a nízké sebevědomí?

Nejdůležitější je mít se rád takový jaký jste teď a pokud se tak rád nemáte, tak to musíte změnit a mít se rád potom. Nedívejte se na to, co si o vás myslí ostatní nebo co o vás říkají a soustřeďte se jen sami na sebe.

 


 

 

 

Redakce nove generace - Katerina Gemrotova se predstavuje

Posted on December 20, 2013 at 2:50 AM Comments comments (0)

Redakce nové generace - Kateřina Gemrotová se představuje


vyšlo: říjen 2013


Narodila se: 9. 1. 1998 v Havířově

Studovala: Pět let na ZŠ Gorkého, od primy pak zde. Školní jídelnu tedy navštěvuje již desátým rokem.

Chtěl by se stát: To zatím ještě neví, každopádně jejím snem je vydat někdy v budoucnu nějakou knihu. Ovšem nemyslí si, že zrovna psaní by ji mělo živit.

Ke Komárovi se dostala: Skrz Dana Malíka, se kterým měli ambice založit vlastní časopis už hodně dávno.

Nejraději píše o: Vlastních zážitcích, protože k tomu vždy ráda přiloží svůj subjektivní názor.

Inspiruje se: Vším neobvyklým, co kolem sebe najde. To jí většinou vnukne nápad napsat zase něco jiného neobvyklého.

Zajímá se o: Jejím největším koníčkem jsou strategické nebo hodně složité deskové hry, které si ráda zahraje snad kdykoli. (Dokonce doufá, že někdy vymyslí svou vlastní!) Dále pak knihy, psaní, počítače a cizí jazyky.

Obdivuje: Zpěváky/zpěvačky zpívající čistě. Ona sama zkoušela několikrát zpívat, ale to lidem okolo začaly praskat ušní bubínky.

Tají: Buď nic, nebo všechno. Záleží na tom, jestli má zrovna sdílnou náladu a do jak širokého okruhu jejích přátel patříte.

 

 

Nejen pohadka pred spanim

Posted on December 20, 2013 at 2:50 AM Comments comments (0)

Nejen pohádka před spaním


autor: Hana Bouchalová

vyšlo: říjen 2013


Vzhledem k tomu, že se mezi našimi čtenáři objevilo mnoho mladších tváří, rozhodla jsem se pojmout novou knižní recenzi v duchu dětské literatury. Krom Harryho Pottera, Eragona, Darrena Shana, Lucinky Pevensierové a dalších hrdinů se mezi oblíbenou fantasy literaturu určitě řadí ne tak známý Artemis Fowl úspěšného irského spisovatele převážně dětské literatury Eiona Colfera. Přestože se jedná o příběh, ve kterém figurují víly, elfové, kentauři, skřeti i trollové, nejedná se jen a pouze o čtení pro děti. Cílená skupina je v tomto případě stejně široká jako u Harryho Pottera.

Artemis Fowl, jak už prolog napovídá, má dva základní rysy. Inteligenci a kriminálnost. Což samo o sobě stačí, aby vzbudil v čtenářovi sympatie. Jeho plán, jak navrátit své bohaté rodině bohatství, není nic menšího než unést příslušnici skřítků, elfku Myrtu Krátkou. Skřítkové nejsou zalezlí ve kmenech stromů, víly nelétají v oblacích vílího prachu a elfové nejsou privilegovanou, vznešenou vrstvou. Skřítci žijí pod zemí v nejvyspělejším městě světa, Jistotě. Kromě technologického náskoku mají ještě něco, co lidé ne: magii. Lidé o jejich existenci nevědí z důvodu jejich vzájemného bezpečí, přesto Artemis, jako hlavní hrdina, o jejich existenci samozřejmě tuší a Myrtu opravdu unese. Celý příběh je stavěn na vztahu skřítek – člověk, v konkrétním případě: Myrta – Artemis, oběť – únosce. Artemis požaduje výkupné, které skřítci nemají v úmyslu zaplatit, aniž by jej dostali léčkou zpět, ale přelstít Artemise jistě nejde.

V rámci knihy je také na dolním okraji všech stránek text v gnómštině, jazyce skřítků, který Artemis rozluštil a tím také získal všechna tajemství z jejich Knihy, který si může čtenář sám rozluštit pomocí snadného kódu na začátku příběhu.

Kromě napětí a skoro vizuálního zážitku se jistě i pobavíte autorovým typickým suchým až kousavým humorem. Přesto, pokud zrovna neholdujete žánru fantasy, je i tady malá pravděpodobnost, že si vás kniha získá, i když se zde najdou i prvky sci:fi.

 

 

Vitezna serie fotbalistu prerusena

Posted on December 17, 2013 at 2:30 PM Comments comments (0)

Vítězná série fotbalistů přerušena


autor: Petr Lukašík

vyšlo:  říjen 2013


Po šesti tříbodových výhrách v řadě poznali hráče MFK Havířov hořkost porážky. Po velmi dobrém výkonu prohráli na hřišti Brumova 3:1. Přesto mají po deseti odehraných kolech v čele tabulky šestibodový náskok…

V průběhu září dokázali Indiáni porazit postupně Hranice 3:0, Lokomotivu Petrovice 1:0, Dolní Benešov 3:2, Nový Jičín 2:0, Lískovec 1:0 a Přerov 2:1. Těmito výsledky se na první příčku nejenže probojovali, ale ve vyrovnané soutěži si dokonce vytvořili velmi slušný náskok před svými pronásledovateli. Po letech divizního strádání, éře přespolních hráčů a záchranářských pracích v posledních kolech, se tým odchovanců okolo Miroslava Matušoviče prozatím vyhřívá na čele tabulky. Už bylo taky načase, osmdesátitisícové město jako Havířov by si minimálně třetí ligu zcela jistě zasloužilo.

S herním i výsledkovým progresem také přímo souvisí nárůst zájmu havířovských obyvatel o fotbal, stejně jako zvýšení návštěvnosti na tradičních nedělních dopoledních utkáních na domácím hřišti. Doufejme tedy, že chlapci neztratí formu a vyšší soutěž pro Havířov ubojují…

 

 

Na fotbalovych stredoskolkach se bojovalo

Posted on December 17, 2013 at 2:25 PM Comments comments (0)

Na fotbalových „středoškolkách“ se bojovalo


autor: Petr Lukašík

vyšlo: říjen 2013


 

V pátek 20.září se na umělé trávě v albrechtickém fotbalovém areálu uskutečnily každoroční Středoškolské hry havířovských škol ve fotbale. Zúčastnil se jich také tým sestavený z žáků našeho gymnázia, který tak byl jedním ze čtyř účastníků, kteří byli před zahájením turnaje nalosováni do dvou semifinálových dvojic, z nichž vítězná družstva utvořila finálovou dvojici, poražení se pak utkali o místo třetí. Hrací doba byla stanovena na 2x15 minut.

Již sestavení mančaftu nebylo jednoduchou záležitostí, jelikož nemůžeme konkurovat školám jako Lidická, kterou navštěvuje mnoho výborných fotbalistů, kteří ovšem školu víceméně zanedbávají. Kvůli nemoci se navíc klání nezúčastnil Cenek, který měl být jednou z největších opor našeho výběru. Přestože hoši nakonec obsadili poslední, tedy čtvrté místo, předvedli bojovné výkony, a hlavně v utkání o třetí místo proti SŠ Sýkorova podlehli 2:3 po smolném pokutovém kopu deset minut před koncem utkání. I tak můžeme všem třinácti klukům poděkovat za dobrou reprezentaci školy, když například branka Kuboviče v semifinálovém utkání proti SPŠ Stavební patřila k nejhezčím gólům turnaje.

 

Vite,ze...

Posted on December 17, 2013 at 2:25 PM Comments comments (0)

Vite,ze...


autor: Jan Kolarczyk

vyšlo: říjen 2013


ve 20. století byl zaznamenán jeden z nejničivějších výbuchů asteroidů v dějinách lidstva? Řeč je o Tunguské události 30. června 1908. V 7 hodin ráno se nad východní částí Sibiře, známém dnes jako Krasnojarský kraj objevila ohromná žhnoucí koule. Po mohutné záři, kterou popisovali svědci, došlo k tak silnému otřesu, že stanice po celé planetě detekovali nezvykle vysoké otřesy, někdy až o 5. stupni Richterovy škály. Tlaková vlna výbuchu ničila okna a otřásala budovami na vzdálenost 1000 km. Několik dní po této události se nad Moskvou objevila zvláštní svítící oblaka. Nicméně kvůli bouřlivým létům první světové války a následné revoluce bylo na událost téměř 20 let zapomenuto. Prvním, kdo se o tento incident začal zabývat, byl ruský mineralog Leonid Alexejevič Kulik, který přesvědčil sovětskou vládu, a získal tedy dostatek financí k expedici do oblasti incidentu. Na místo se dostal až roku 1927 vyčerpávající cestou k povodí řeky Tunguska. Nález, který však učinil, mu vyrazil dech. Narazil na plochu více než 2000 km2 posetou 60 miliony mrtvých stromů, vyvrácených, rozdrcený a sežehnutých, paprsčitě se sbíhajících k jednomu bodu. Nicméně na žádný kráter nikde nenarazil. A tak se zrodila záhada. Dodnes koluje nespočet různých teorií, často velmi bizarních (jako např. havárie UFO atd.). Vědecky nejpřijatelnějším vysvětlením je dnes výbuch malého asteroidu (10 – 50 m) ve výšce asi 5 km nad povrchem země.

Co je dnes však jasné a co nám tato událost ukázala je, že i v dnešní době existují síly, které mají moc obrátit život na Zemi během vteřin vzhůru nohama. A příště se nemusejí odehrát jen v opuštěné sibiřské taize.

 


Petr Simek: V zivote jsou dulezitejsi veci nez ta ci ona funkce

Posted on December 17, 2013 at 2:15 PM Comments comments (0)

Petr Šimek: V životě jsou důležitější věci než ta či ona funkce


autor: Barbora Šilcová

vyšlo: září 2013


Zatímco v předešlých letech působil pan profesor Šimek v samostatném útulném kabinetu zástupce ředitele, dnes ho můžeme navštívit až po předchozí domluvě s paní sekretářkou. Vedle zavřených dveří pracovny totiž visí název Ředitelna. K všeobecné radosti studentstva i profesorského sboru byl zvolen novým ředitelem a i v časovém vytížení, v němž se kvůli funkci nachází, si našel chvíli, aby nám sdělil své první dojmy z ředitelského křesla.


Svůj první rozhovor jste našemu časopisu poskytl v době, kdy jste byl čerstvě jmenován zástupcem ředitele, dnes máme možnost, pohlédnout na toto období zpětně. Obával jste se, že Vám nová funkce omezí osobní kontakt se studenty, zaznamenal jste to na sobě?

Ano. Má práce je jiná v tom smyslu, že je to práce administrativní. Je to spíše práce technická, chodíte po třídách, domlouváte se s řemeslníky, kontrolujete jejich počínání. Staráte se o to, že někde teče topení, támhle neteče voda, tam protéká záchod a podobně. Bohužel pak na učení tolik času není. Nehledě na to, že mám jít do hodiny a stane se, že někdo přijde nebo zazvoní telefonát a musím ho vyřídit. To mě velmi irituje, protože jsem byl zvyklý chodit včas a teď se stane, že přijdu pozdě. Nebo třeba nedorazím vůbec. Takže ano, toho kontaktu se studenty ubylo, což mě mrzí, protože v něm bylo to kouzlo učení. Do dnešní doby jsem znal všechna děcka na škole, protože jsem učil ve spoustě tříd. Ještě stále jich znám dost, ale celkově méně než dřív.


Onu práci, kterou jste popisoval, jste vykonával i před svým jmenováním, jakožto zástupce, později statutární zástupce ředitele. Setkávání se studenty tedy ubývalo přímo úměrně s kariérním postupem. Stýská se Vám po chvílích, kdy jste byl třídním učitelem?

Třídnictví mi chybí zejména proto, že když máte třídu, jste těm děckám mnohem blíž. Jako třídní je totiž o mnoho lépe znáte a více toho s nimi absolvujete. Vždycky mě nejvíce těšily výlety, na které už se mi teď nepodaří vyjet. Ne proto, že by byl ředitel nepostradatelný, ale proto, že bych měl pocit, že musím něco vyřídit. Někde bych se rekreoval, zatímco bych měl dělat něco jiného. Teoreticky bych asi mohl, ale na výlet jedete se třídou, se kterou máte něco společného. A takhle bych tam byl cizí, jako bych jel s Čedokem.


Podle Vašich slov, je ředitelská práce předně administrativní, kromě ní Vám, ale pár vyučovacích hodin zůstalo. Vnímáte to tak, že Vám může kariérní postup ovlivnit volný čas?

Řekl bych, že to můj volný čas moc neovlivní. V tom smyslu, že místo příprav na hodiny jsou zase přípravy administrativní, kdy je potřeba něco přečíst, prostudovat. Myslím si, že časově to může vycházet stejně. Akorát se změnil obsah.


Studenti se veřejně mnohokrát vyjadřovali, že by Vaši osobu rádi viděli nejen jako ředitele, nýbrž i ve funkci prezidentské. Pokud by měla volba ředitele záviset na nich, v rámci obliby by bylo takřka jasné, koho by na tento post zvolili. Nicméně tato pravomoc vězela v osobách povolanějších, pochyboval jste o tom, že budete zvolen?

Pochybnosti jsem samozřejmě měl, protože to byl regulérní konkurz. Hlásí se do něj lidi, o jejichž počtu do poslední chvíle nevíte. Nikdy nemůžete být přesvědčen o tom, že vás vyberou. Člověk, který o sobě nepochybuje, nemůže být normální. Možná, že by to byl nějaký moderní způsob uvažování, ale myslím, že by o sobě měl každý pochybovat. Takže jsem o sobě pochyboval, ale netrápilo mě to tolik, že bych kvůli tomu třeba nespal. Na druhou stranu je to něco, na čem nespočívá život. V životě jsou mnohem důležitější věci, než je ta či ona funkce. Pro každého je důležité, aby měl zabezpečenou svou existenci. Ale jsou věci, na kterých záleží víc. Což si vždycky uvědomíme, až když je nám ouzko.


Samotná volba nebo konkurz, jak ji nazýváte, proběhla pro nás, studenty, v poměrné tichosti a nevědění, mohl byste ji čtenářům přiblížit?

Je to konkurzní řízení, kde se hlásí uchazeči o dané místo. Probíhá vlastně ve dvou krocích. V tom prvním absolvujete nějaké testy, které se týkají znalostí školského práva, legislativy, předpisů a tak. Pak následuje psychologický test. Druhá část je ústní, s komisí, v níž jsou například zástupci kraje. Každý uchazeč má připravenu nějakou koncepci školy, v níž představuje, jak školu vidí. Na základě těchto materiálů; koncepce, testů i ústní části, se komise rozhodne. Vybere ho a doporučí radě kraje ke jmenování.


Komisi jste tedy předložil materiál s Vašimi plány do budoucna. Jaké změny jsou v nich obsaženy?

Není to nic převratného. V podstatě se snažím o školu, která by měla být moderní, pokud jde o vybavení. Samozřejmě v rámci možností budovy, kterou máme. Jsme omezeni tady těmito prostorami. Měla by to být škola, která je vstřícná ke studentům, k žákům, rodičům, ke svému okolí. Měly by tady být dobré mezilidské vztahy. A to nejen ze strany vyučujících a studentů, ale i mezi kolegy. Škola, která se zapojuje do projektů, do spolupráce s jinými školami a tak. A myslím si, že to se nám daří.


Jaké byly na Vaše zvolení reakce ze strany rodiny?

V podstatě nijak moc velké, protože tím, že jsem byl pověřen vedením v předchozím roce a předtím jsem dělal zástupce, je nečekala moc velká změna. Nestalo se totiž, že by něco najednou skončilo nebo začalo. Ubíral jsem se pořád ve stejné rovině.


Dokázal jste si představit, když jste na školu nastupoval, že ji jednoho dne povedete?

Když jsem nastupoval, tak jsem takové ambice zdaleka neměl.


V rámci funkcí, které můžete na střední škole vykonávat, jste přesto dosáhl nejvýše… Lákala by vás představa učit na vysoké škole?

Nelákala. Myslím si, že vysoké školy jsou odlišným světem. Na akademické půdě, tam působí lidé už léta a žijí v tom vysokoškolském světě, který se od středoškolského hodně liší.


Jak jste trávil prázdniny, měl jste nějaký volný čas, nebo jste se většinu léta připravoval na začátek školního roku?

To léto bylo v podstatě takové, že jsem byl jednou nohou doma a druhou ve škole. Jeden, dva dny v týdnu jsem vždycky trávil ve škole, protože bylo potřeba něco vyřídit. Byli tady například nějací opraváři, dělali jsme rozvrh, úvazky, rozdělení hodin. Takže jsem léto trávil částečně prací ve škole a samozřejmě také doma. Věci, které jsme celou dobu odkládali, jsme teď dělali. Ale nepodařilo se mi někam vyjet, třeba na čtrnáct dní, to ne. Snad příští rok.


Co si tedy ještě přejete do budoucna?

Pokud jde o práci, přál bych si, aby škola fungovala. Přál bych si, abych mohl přispět k tomu, ať tady chodí studenti ne moc neradi, protože namlouvat si, že tady chodí rádi, platí možná na základní škole. Takže bych si přál, ať se tady cítí poměrně dobře. Chtěl bych, aby škola neměla žádné finanční nebo existenční problémy. V rámci osobního života si přeji to, co každý, aby sloužilo zdraví. Protože dokud je člověk zdravý, neuvědomuje si, že je to tak důležité. Pak je samozřejmě ještě velice důležitá rodina, která člověku vytváří zázemí, je tam zakotvený. To jsou dvě nejdůležitější věci v životě.

 

Profesori nelenili

Posted on December 17, 2013 at 2:10 PM Comments comments (0)

Profesoři nelenili


autor: Jakub Svoboda

vyšlo: září 2013


 

Přes prázdniny mají profesoři volno, ale ti naši nelenili a mnozí z nich se kromě odpočinku věnovali i svým koníčkům, které jsou rozsáhlé a zajímavé. Redaktoři Komára se proto snažili každého profesora sledovat. Kam jezdí, co dělá, a jestli si prázdniny užívá. Zjistili jsme spoustu zajímavého.

Profesor Gwóźdź přes prázdniny projížděl Ameriku a poblíž LA byl zmlácen přiopilým Američanem, který jej považoval za Bruce Willise, když se to dozvěděla policie, zatkla ho a náš profesor musel strávit několik dní v cele za parodování významné osobnosti.

Profesor Chupáč moc necestoval, celé prázdniny připravoval již druhé pokračování knihy Pán chemiků: Dvě kádinky. Měla to být kniha pro mladé a zvídavé chemiky a chemičky, očekával se velký úspěch, dokonce si asi deset tisíc výtisků, ještě před započetím tisku, objednal Irák. Nakonec však knihu potkal stejný osud, jako první díl, nemohla být vytištěna, protože obsahovala jednoduchý návod na to, jak si udělat bombu. Profesor Chupáč byl zklamaný a odmítl nám cokoliv komentovat.

Zato profesorku Štolbovou čeká soud, přes prázdniny doučovala několik horších žáků a jeden z nich rozbil celou skříň mikroskopů (a samozřejmě i podložních sklíček) u paní profesorky doma. Ihned po incidentu jsme se zeptali samotné profesorky Štolbové, co si o tom myslí, její odpověď je však nepublikovatelná. (Ne, že by nadávala, jen nám to zakázala zveřejnit.) Obviněný student nadále zatlouká a tvrdí, že je nevinný, v soudní síni však bude mít rychlý konec.

Profesor Sedlařík se zase byl projet na kole po jižní Moravě a zabloudil až do Rakouska, kde narazil na soutěž v kulturistice. Jelikož měsíc předtím náhodou posiloval, tuto soutěž s přehledem vyhrál a odnesl si plná kolečka uzenin. (Takže byste ho po pár dnech nepoznali, tedy, pokud jste si ho pamatovali před soutěží, pro vás ve škole to asi nebude žádná změna.) Šťastný vítěz nám neřekl nic (měl ty uzeniny), na druhém místě skončivší Rakušan (proslýchá se, že žije v Americe a prý tam i fušoval do politiky, ale jeho příjmení bylo strašně dlouhé, a tak jsme si ho nezapamatovali) neřekl taky nic podstatného, takže jsme se snažili vyžebrat alespoň trochu uzenin.

Také jste možná zaregistrovali, že hackeři Anonymous budou mít jinou tvář, místo pěstěného vousu Guye Fawkese si nasadí podobnou masku s výrazným asi měsíc starý strništěm, která má odkazovat na jejich nového vůdce. My si to jasně spojujeme s profesorem Taxou, který celé prázdniny nechodil ven a jen seděl u počítače.

Bohužel, číslo je příliš krátké na to, abychom vám řekli o baletním úspěchu profesorky Jandorové, memoárech paní profesorky Kučerové (dříve Dobešové), odvážné zlodějině profesorů Supíka a Poláka a o mnohém dalším, co dělali naši profesoři o prázdninách.

 

Jak jsme se stali svetovymi

Posted on December 17, 2013 at 2:05 PM Comments comments (0)

Jak jsme se stali světovými


autor: Karolína Andraková a Veronika Fišerová

vyšlo: září 2013


To, že začátkem června převzali naši studenti certifikát Světová škola, již jistě víte, ale jak tento významný okamžik v životě našeho Gymnázia probíhal, se nám doposud podařilo zatajit. Vraťme se tedy do dob dávno minulých, kdy jsme byli ještě o tři měsíce mladší a hloupější, protože do blížících se prázdnin nám zbývalo ještě několik desítek vyučovacích hodin. Pojďte si i vy s námi zavzpomínat na středu 12. června, kdy jsme museli vstávat proklatě brzy.

 

 

Jak se svěřit do správných rukou

 

Asi všichni znáte ta krušná rána, kdy vstáváte na sedm a poté, co se trochu proberete a máte pocit, že jsou vaše oči konečně zcela otevřené, je již za vámi čtvrtá vyučovací hodina. Když si tento nepříjemný proces představíte s budíkem přetočeným ještě o několik hodin blíže k minulému dni a místo do školy se vydáte na nádraží, můžete se ocitnout v ulicích ranní Prahy. Nemusíte být znalci tohoto města nebo s sebou tahat mapu, postačí vám doprovod, jako byl ten náš, který se alespoň tvářil, že ví kam jde. Nikdo z nás nemůže vědět, jak tomu doopravdy bylo, ale vzhledem k tomu, že jsme nikde nebloudili nebo jsme alespoň nenabyli tohoto dojmu a do Amerického centra, kde se akce konala, jsme dorazili bez problémů a včas, můžeme vám průvodcovské služby paní profesorky Kyjovské a pana profesora Supíka vřele doporučit.

 

Proč jsme vlastně přijeli


V místě konání jsme nejprve uvítali neomezené množství tekutin, které jsme mohli zkonzumovat, následované obdivem tamějších toalet. Poté, co naše nadšení z těchto dvou věcí opadlo, jsme se začali zaměřovat také na projekt, kvůli kterému jsme vlastně přijeli. Po přivítání organizátory a inspektorkou Světové školy herečkou Simonou Babčákovou přišla řada také na nás. Každý z žadatelů o certifikát musel během několika minut představit svůj projekt a dosavadní práci na něm. Je nutno uznat, že všechny přítomné školy se chopily svých projektů nejen velmi zodpovědně, ale rovněž kreativně. Také výběr témat ostatních škol byl velmi rozmanitý, někteří se zaměřili na vzdělávání seniorů, jiní zase na čištění řeky v obci. Po prezentaci všech projektů proběhla krátká diskuze a poté již následoval zasloužený oběd.

 

Přišel čas na oběd


Když jsme vstupovali do tohoto projektu, doufali jsme alespoň v obložené chlebíčky, ale místo toho nám byl naservírován výběr exotické africké kuchyně, který nám opravdu příliš nelahodil. Intenzivně jsme přemýšleli, jak se plných talířů co nejrychleji zbavit. V tanečních nás sice naučili, co udělat s řízkem, který nám upadne na podlahu, ale jak pozbýt tohoto podivného pokrmu, nám nikdo nikdy neřekl, a tak jsme to museli zvládnout po svém. Jelikož byla k dispozici také tortilla, podařilo se nám do ní zbytek jídla úhledně ukrýt a talíř nenápadně odložit na stůl, a to alespoň s výrazem naznačujícím, že se pro něj ještě hodláme vrátit.


Dopady brzkého vstávání


Jednou z nevýhod velice brzkého ranního vstávání může být to, že když nastane čas, kdy jste už normálně svěží a připraveni “zakousnout se do problémů”, přepadne vás náhle nezkrotná únava plynoucí ze spánkového deficitu. I přes tento handicap jsme se však zvládli, tedy alespoň v rámci možností a našich znalostí k tématu, účastnit diskuze na témata týkající se komplikací uskutečnění našeho projektu. Z posledních sil jsme hrdě převzali diplom a vydali se opět do útrob Prahy, abychom mohli se zájmem hledět na expozici muzea Karla Zemana, jehož návštěva byla součástí výhry.


Hon na propisky


Konec školního roku se sice pomalu blížil a zdálo by se, že po psacích potřebách vzroste zájem až v září, ale my jsme svou touhu vlastnit nové pisátko nedokázali ovládnout, a tak jsme neváhali a využili čas před odchodem do muzea právě k tomuto zločinu. Několik reklamních propisek se povalovalo na stole společně s letáčky a bylo jen velmi těžké odhadnout, zda-li jsou legálně k mání, tedy jestli si je zájemce může beztrestně odcizit, nebo jsou majetkem organizátorů, kteří je neváhají brzy použit. Přece jenom zbavit někoho nápadně případného majetku nám nepřišlo příliš vhodné, a proto jsme zvolili metodu méně krutou a inspirovanou “fintou” našeho bývalé pana prezidenta. Musíme uznat, že měl tenkrát dokonalý plán, protože propisky dodnes šťastně vlastníme, snad se jen brzy nedozvíme z některých médií, že jsme byli pod dohledem kamer.


Vzhůru ke hvězdám


Dalo by se říci, že jsme muzeem skoro proletěli. Vyzkoušeli jsme si pár triků, které Karel Zeman použil při filmování, vzlétli jsme v manuálně ovládaném vznášedlu, seděli na květině a asi po deseti minutách se ocitli na konci. Byla to krátká prohlídka. Abychom načerpali síly na návrat domů, museli jsme se posilnit várkou “tělo rvoucích” kalorií při návštěvě jednoho ze stravovacích podniků. Cestu zpět jsme strávili prohlížením suvenýrů získaných od organizátorů projektu, které nám paní profesorka, po dobu strávenou ve vlaku, poskytla. Zpět do Havířova jsme již dorazili s pocitem hrdosti, že jsme našemu Gymnáziu pomohli získat značku Světová škola.

 


 



 

 

 

Me laka velice pochod Praha - Prcice

Posted on December 17, 2013 at 2:00 PM Comments comments (0)

Mě láká velice pochod Praha – Prčice


autor: Mgr. Jiří Sedlařík

vyšlo: září 2013


 

Naši kamarádi z Prahy mně a manželce jednou nabídli, zda bychom s nimi nechtěli vyrazit na 48. ročník slavného pochodu Praha – Prčice. S nadšením jsme souhlasili, i když jsme měli trochu obavy, jestli to zvládneme.


A přišel den pochodu – 18. květen 2013. Když jsme se ráno probudili, zjistili jsme, že leje jako z konve. Bylo jasné, že plán nést co nejméně věcí se nám nepodaří uskutečnit. Do batohu jsme si dali náhradní trička, kraťasy, láhev vody, čokoládu, náplasti, Ibalgin a tablety hořčíku. Kamarádi vyrazili v tom největším dešti ráno v 5 hodin z pražské čtvrti Háje na 70 km trasu Praha – Prčice. My jsme jeli vlakem do Týnce nad Sázavou, kde jsme se v místním Společenském domě přihlásili na pochod o délce 42 km. Obdrželi jsme mapu, do ní vyplnili své jméno, adresu a datum narození a mapu nám orazítkovali. V deset hodin, kdy přestalo pršet, dorazili naši kamarádi, převlékli se, přezuli se a společně jsme vyrazili . My čerství, oni už 28 km v nohách.

Zpočátku se mi šlo dobře, s kamarádem jsme si povídali, takže cesta mi rychle utíkala. Překvapilo mě, že jsme nešli jen po rovince, ale chvíli po asfaltu, pak do kopců přes louky a lesem. Terén byl členitý, po dešti byly zvláště lesní cesty rozblácené. Celá cesta byla označena bílými lístky s červenými písmeny P–P. Ve vesnicích si mohli turisté pochodníci zakoupit od místních obyvatel občerstvení (pivo, limonádu, čaj, klobásky, domácí buchty a koláče). Po asi 20 km jsme dorazili do městečka Neveklov, kde jsme dostali další razítko a kde jsme si odpočinuli. K obědu jsme si dali polévku a iontový nápoj – pivo. Pak jsme pokračovali dál a v jednom z mnoha stoupání jsem měl první krizi. Už se mi nešlo tak lehce. Začalo se to trochu táhnout. Ve vesničce Louky jsme si udělali krátkou přestávku. Měl jsem takovou žízeň, že jsem vypil pivo téměř na ex. Potom nás čekalo nepříjemné stoupání na Kosovu Horu, což je kopec a také stejnojmenná obec.

Zde jsem byl svědkem toho, jak několik pochodníků sedělo na kraji cesty a volalo svým známým, aby pro ně přijeli. Prostě to vzdali, ať už kvůli vyčerpání nebo bolestivým puchýřům. Zatnul jsem zuby a řekl jsem si, že já to musím zvládnout. Ve vesnici jsme v místním hostinci dostali další razítko a především jsme doplnili tekutiny. Do Prčic nám zbývalo ještě 12 kilometrů. Za vesnicí cesta pokračovala do ostrého kopce a objevila se druhá krize, dostavila se celková únava a ozvaly se bolesti nohou. Nedalo se nic dělat, na řadu přišel přece jenom Ibalgin. Asi za dvacet minut jsem zjistil, proč si v závěru pochodu dává téměř každý tuto zázračnou tabletku. Najednou přestaly bolesti, z kopce jsem dokonce i lehce klusal. U rybníka byl poslední tzv. tajný punkt, kde nám orazítkovali mapu. Odtud to bylo do cíle už kousek. Kolem 20. hodiny jsme došli utrmácení, ale šťastní na náměstí v Prčicích, kde jsme dostali poslední razítko, oranžovou plastovou botičku a tatranku. Společně jsme se vyfotografovali a vzájemně si poblahopřáli ke sportovnímu výkonu. Pak jsme nasedli do autobusu a unavení jsme odjeli do Prahy.

Letošního ročníku se zúčastnilo 19 217 pochodníků, kteří si mohli vybrat z 21 tras. A ještě pro zajímavost, 1. ročník tohoto slavného pochodu se konal 17. 4. 1966, zúčastnilo se jej 469 pochodníků a jako dárek všichni dostali pamětní stužku.

Na závěr bych chtěl dodat, že pochod Praha – Prčice není jen o sportovním výkonu a vůli, ale i o sdílení společného cíle s ostatními lidmi a vzájemné solidaritě. Jsem rád, že jsem se mohl takové akce zúčastnit.

 


Rss_feed